Aktuality - Vojenský spolek rehabilitovaných

Vojenský spolek rehabilitovaných AČR
Toto jsou oficielní stránky Vojenského spolku rehabilitovaných AČR
Přejít na obsah

Aktuality

Nabídka výletu do továrny na čokoládu.
Vážení přátelé, v poslední době polykáme hořké zprávy a tak se nám  snad bude hodit sladká nabídka pro nějaký výlet. S touto nabídkou přišel  majitel firmy a berme to jako projev přízně - i když nabídku  nevyužijeme, vidíme, že se začínáme (už!) dostávat do povědomí  veřejnosti.
Dopis presidentovi č. 2
Vážený pan
Petr Pavel
president České republiky
Hrad I, nádvoří 1
Hradčany
119 08  Praha 1                                                           V Praze dne 3. srpna 2023
 
 
Vážený pane presidente,
 
    jsem předsedou Vojenského spolku rehabilitovaných, což jsou důstojníci, praporčíci a občanští zaměstnanci, kteří byli v letech 1948 – 1989 protiprávně vyházeni z armády. Těch lidí byly desetitisíce, dnes již nás je v Čechách něco přes osm set. Asi náš spolek brzo přejmenujeme na Poslední Mohykány nebo Raisovy Zapadlé vlastence.
 
    Jsem hluboce přesvědčen, že právě v těchto dnech, kdy budeme vzpomínat padesáté páté výročí srpnové invaze je příležitostí, kdy by se měl tento stát nějakým adekvátním způsobem s aktéry těchto událostí vyrovnat.
 
    Dovoluji si proto požádat o možnost seznámit Vás s touto problematikou blíže. Pokud však jste přesvědčen, že o tyhle lidi není nutno se nějak zvlášť zajímat, pak promiňte, že jsem si dovolil Vás obtěžovat.
 
S úctou
Petr Mrázek
předseda Vojenského spolku rehabilitovaných
Makovského 17, 163 00 Praha 6
604 731 289
Dopis presidentovi č. 1
Vážený pan
gen. v. v. Petr Pavel
president České republiky
Loretánská 177/9
118 00 Praha 1 – Hradčany                                                                Praha 31. 1. 2023
 
 
    Vážený pane generále,
 
    jménem našeho Vojenského spolku rehabilitovaných i jménem svým si dovoluji gratulovat Vám ke zvolení do funkce nejen nejvyšší, ale také nejčestnější. Přejeme Vám hodně rozvahy, trpělivosti, prozíravosti ale i rozhodnosti.
 
    Dovolím si zde malou historickou paralelu. Když na knížecí stolec uváděli Přemysla Oráče, vzal sebou své lýkové střevíce, aby si stále připomínal, odkud vyšel. Vás prosím vezměte si na Hrad svou uniformu, aby Vám připomínala, co všechno se odehrálo v armádě v průběhu Vaší aktivní služby a čeho jste byl a čeho stále jste nedílnou součástí.
 
    Vojenský spolek rehabilitovaných je společenstvím důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců, kteří byli v letech 1948 až 1989 protiprávně propuštěni ze služebního (pracovního) poměru. Tedy vyhozeni jako politicky nespolehliví. Někteří byli popraveni, někteří uvězněni, někteří byli vyhnáni z vlasti, jiní museli uprchnout sami. Vždy šlo o zákaz výkonu povolání, nikdo z nich nemohl a vlastně ani nesměl uplatnit své vzdělání. A šlo skutečně o desetitisíce osob. O dopadech na jejich rodiny a především děti hanba hovořit. Po roce 89 byli někteří z těch, kteří se toho dožili, rehabilitováni. Byly jim vráceny hodnosti, řády a vyznamenání, mnozí byli i povýšeni, bylo nějak upraveno i důchodové zabezpečení. Všichni tito lidé obdrželi tzv. rehabilitační osvědčení, tedy potvrzení, že jejich vyhození z armády bylo protiprávným činem, šlo vždy o zneužití pravomoci.
 
    Dovoluji si proto požádat Vás, abyste s touto nepříliš přívětivou tváří armády blíže seznámil a zvážil, zda nenastal čas smýt tuto skvrnu hanby z čistého štítu dnešní armády. Jsem připraven kdykoli Vám k tomu být nápomocen.
 
pplk. v. v. Petr Mrázek
Vojenský spolek rehabilitovaných AČR
Makovského 1226/17
163 00  Praha 6
jpmrazek@seznam.cz,  604 731 289
Slavnostní ceremoniál odhalení pamětní desky u příležitosti 54. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, který se konal před budovou Univerzity obrany na Kounicove.
Pamětní desku k příležitosti 54. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa odhalili ve středu zástupci Univerzity obrany a Vojenského spolku rehabilitovaných Armády České republiky. Deska se nachází na průčelí budovy univerzity na ulici Kounicova a pro své tmavé barvy nemusí kolemjdoucího na první pohled zaujmout.


Proslov rektorky - velitelky brig.generálky Prof. RNDr.
Zuzany Kročové, Ph.Dr.
 
Vážený pane generále (brig.gen. v zál. Zbyněk Čeřovský),
vážení páni předsedové,
vážený pane radní, paní starostky a páni starostové,
vážené dámy a pánové,
je mi velkou ctí, že mohu promluvit na shromáždění při příležitosti slavnostního odhalení pamětní desky na počest těch vojáků a zaměstnanců vojenské správy, kteří před 54 lety, ale zejména v následujících letech takzvané normalizace, projevili
obdivuhodnou statečnost, odvahu a vytrvalost ve svém přesvědčení.

Když jsem se na konci minulého roku měla poprvé možnost setkat s panem plukovníkem Kunzmannem, panem podplukovníkem Mrázkem a dalšími představiteli Vojenského spolku rehabilitovaných AČR, byl to pro mě silný zážitek. Vrátily se mi vzpomínky do srpna roku 1968, kdy jsem jako osmileté děvče, žačka základní školy v Novém Městě na Moravě, prožívala se svými rodiči a blízkými ony pohnuté dnyinvaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Také jsem si uvědomila, jak my všichni, celá společnost, bychom měli být vděčni těm, kteří dokázali nasadit své zdraví, osobní bezpečí a pracovní kariéru za ideály, které by nám všem měly být drahé. Věrnost hodnotám občanské cti, vlastenectví a svobody prokázala v prvních dnech invaze většina Čechů a Slováků, ale jen málo z nich vytrvalo i dalších letech, a to za cenu obrovského osobního příkoří, šikany, často i vězení nebo nucené emigrace. A jim jsme zůstali hodně dlužni. Při perzekucích po roce 1969 bylo z Československé armády vyhozeno téměř 12 tisíc vojáků a občanských zaměstnanců. V posádce Brno bylo propuštěno přibližně 850 osob, z toho bezmála 600 příslušníků tehdejší Vojenské akademie. Je přitom smutné, že tito naši stateční vojáci a spoluobčané se v mnoha směrech nedočkali morální a společenské satisfakce ani po roce 1989.
Velice ráda jsem proto přijala žádost představitelů Vojenského spolku rehabilitovaných o podporu při zhotovení a odhalení pamětní desky na počest těch, kteří nikoliv slovy, ale svým životem a skutky prokázali věrnost naší vlasti a ideálům svobody a demokracie. Společnými silami členů Vojenského spolku rehabilitovaných, příslušníků Univerzity obrany, dalších vojenských zařízení v posádce Brno a pracovníků brněnského Komunitního centra pro válečné veterány jsme zorganizovali veřejnou sbírku na pořízení pamětní desky a poměrně v krátké době jsme vybrali potřebný obnos.
Právě, když jsme koncem února tohoto roku hledali vhodný termín slavnostního odhalení pamětní desky, jako by se vrátily běsy staré více než půlstoletí. Dvacátého čtvrtého února vojska Ruské federace vpadla na Ukrajinu! V bezprostřední blízkosti České republiky a těsně za hranicemi našich spojenců rozpoutalo Rusko válečný konflikt, jehož hrůzy den, co den, vyplouvají na povrch. Znovu jsme pocítili naše vlastní „memento“, zjitřené city a obavy z oněch srpnových dnů v roce 1968. A také jsme si uvědomili, že mír, svoboda a bezpečí nejsou a nikdy nebudou trvalé a samozřejmé a že slova vojenské přísahy o nasazení vlastního života mohou platit již dnes nebo zítra. My vojáci i všichni občané naší země na to musíme být připraveni. Jak na to – víme. Ukázali nám to dámy a pánové z Vojenského spolku rehabilitovaných, kteří stojí tady s námi, před 54 lety, a vidíme to takříkajíc v přímém přenosu u ukrajinských vojáků, představitelů ukrajinské státní správy i prostých občanů u Charkova, na Donbase a v Záporoží. Dámy a pánové, zlu je potřeba vzdorovat. A bez vytrvalosti, strádání a možná i obětí to bohužel nejde.
Děkuji Vám za pozornost

Proslov Pplk. Petra Mrázka- předsedy VSR AČR ČR

Vážená paní rektorko, vážení zástupci státní správy a samosprávy, vážení přátelé!

Především mi dovolte, abych jménem všech důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců vojenské správy, vyhozených z armády v letech 1948 - 1989 jak pro své politické postoje, tak pro své morální kvality poděkoval a to naprosto upřímně a skutečně z hloubi duše paní rektorce Univerzity obrany v Brně, paní gen. Mgr. Zuzaně Kočové. Je jen a jen její zásluhou, že se tato nenápadná deska ocitá na budově, v jejíchž zdech se připravuje naše budoucí vojenská elita. A skutečnou elitou společnosti a národa jsou ti, kteří nejenže ovládají perfektně svou práci, ovládají virtuózně své nástroje, ale především ti, kteří vědí proč tak činí.  Protože vážení přátelé, vedle vědomí máme i svědomí. A je přímo symbolické, že pamětní deska je právě zde. Z tehdejší Vojenské akademie bylo po srpnu 68 vyhozeno celkem 594 osob, především pedagogů. Je samozřejmé, že největší čistky v armádě byly cíleny právě na ty, kteří měli v rukách budoucnost armády.

     Po listopadu 89 došlo k rehabilitacím a vojáků bylo rehabilitováno celkem 9 130. Jen pro srovnání uvádím, že ve všech ostatních resortech od vnitra po kulturu bylorehabilitováno – pokud je mi známo - něco málo přes 2 000 osob. Je smutnou pravdou, že žádnému z těchto lidí se nedostalo skutečné a úplné satisfakce. Proto a právě proto je umístění pamětní desky zcela zásadním aktem celospolečenského významu a je pro nás všechny ctí, že alespoň posledních pár set žijících rehabilitovaných vidí, že jejich skutky nejsou a nebudou zapomenuty.

     Musíme si ovšem uvědomit, že čistky v armádě po roce 68 jsou jen jednou, byť mimořádně významnou kapitolou celého příběhu. Okamžitě po únoru 48 bylo z armády vyhozeno neuvěřitelné množství důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců. Některé prameny uvádějí jednu třetinu, jiné více než polovinu stávajícího velitelského sboru na všech stupních velení. Mimořádně významné je, že v politických procesech, kdy bylo zavražděno 247 osob, jich nejméně 29 byli opět vojáci. To je přes 12 %. Vedle selského stavu, který byl zničen úplně, nebyla žádná jiná profese po celé období vlády komunistů tak
postihována.

     Po listopadu 89 byly provedeny tzv. rehabilitace. Ze všech takto perzekuovaných vojáků jich tehdy žilo asi 13 – 14
tisíc, kteří se k rehabilitacím přihlásili a jak jsem uvedl, rehabilitováno jich bylo 9 130. Po listopadu 89 ale v armádě „pracovalo“ více než 5000 politruků a řídících pracovníků VKR (vojenská pobočka StB). A to nehovořím o všech členech tzv. prověrkových komisí, kterých nutně bylo násobné množství. Tehdy, po listopadu 89, jich z armády dobrovolně a se všemi poctami a náležitostmi odešlo celkem 191 osob a později i několik desítek dalších. Tento krátký výčet suchých čísel ovšem podává velmi barvitý portrét stavu armády po roce 89 a především vztah armády k rehabilitovaným vojákům. Dovolím si říci, že armáda se doposud nijak nevyrovnala se skutky, které v ní od roku1948 v personální oblasti probíhaly. Chápu, že díky běhu času nelze rehabilitaci, tedy uvedení v předchozí stav, zabezpečit. Co však lze, to je věcný a racionální pokus o vyrovnání. Proto si dnešního dne velmi považuji, protože je pro nás příslibem, že by tento proces mohl konečně skutečně začít. Je to poprvé, pokud si vzpomínám, že by pamětní deska na počest obětí minulého režimu v armádě, byla odhalována právě takto čelnými představiteli armády. Je to pro mne znamení úsvitu. Tady je nutno si uvědomit co přesně říká zákon o mimosoudních rehabilitacích - Za neplatný se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu (dále jen "pracovnívztah") z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

To – přeloženo z právnického jazyka – znamená, že armáda tyhle lidi vypudila ze svých řad způsobem, který byl v rozporu s právem a to tedy i s právem tehdy platným. Je tedy jen a jen věcí armády, jak se s touto skutečností vypořádá či zda se s ní vůbec vypořádat chce. Tuto povinnost z ní nikdo nesejme.

     A k tomu ještě jedna drobná poznámka – o rehabilitovaných vojácích často hovoříme jako o obětech. Není tomu tak. Obětí je někdo, koho postihla nenadálá a nepředvídatelná pohroma jako povodeň, požár či zemětřesení. Rehabilitovaní byli postihováni za své postoje, postoje veřejně projevené. Nebyli – a podotýkám ani nejsou – pasivními obětmi, ale aktivními účastníky dění. A to nebudu hodnotit dopady na jejich manželky, děti, celé rodiny, to byla a jeostuda.

     Poslední slovo bych rád věnoval posluchačům této skvělé školy. Jste mladí lidé a naprosto samozřejmě hledíte do budoucnosti a plánujete svou budoucnost, svůj život. Jste vojáci a víte tedy, že plánujete-li si nějakou trasu, pak musíte znát nejméně dva body na této cestě – odkud vycházíte a kam chcete dojít. Ten výchozí bod – to je vaše rodiště, vaše vlast, vaši předci a vaše historie. To jsou tedy i ti, jejichž jména jsou skryta za touto pamětní deskou. Je dobré vědět, čím byli naši dědové a pradědové. Všichni to byli lidé, kteří tuhle zem obdělávali a vzdělávali do dnešní skvělé a krásné podoby.

     Vaším úkolem je a bude toto bohatství chránit a bránit pro vaše děti a vnuky. Protože tahle zem je vaše a nikoho jiného. A proto vás žádám – tuhle pamětní desku si uložte do paměti a její význam do svých srdcí. Pokud vy tak učiníte, pak my jsme neprožili své složité osudy zbytečně.

Informace o platných pravidlech v péči o vojenské důchodce
Článek P. Mrázka v LN
Jsem předsedou Vojenského spolku rehabilitovaných. Jde o bývalé vojáky, kteří byli v letech 1948 – 89 vyházeni z armády z politických důvodů. Převážná část doposud žijících byla vyhozena pro svůj postoj k sovětské okupaci v r. 1968. Protože to byli důstojníci a praporčíci, mohli po roce 1989 využívat služeb Ústřední vojenské nemocnice Praha a to za stejných podmínek, jako osoby v činné službě či veteráni. Prokazovali se tzv. kartou Zelená cesta, kterou získali na základě rehabilitačního osvědčení. V tomto roce byla platnost jejich zelených karet bez dalšího zrušena. Nebudu hodnotit přístup společnosti, politiků i armády k lidem, kteří se odvážili vzdorovat minulému režimu, nebudu hodnotit, jaké mají dnes materiální podmínky vzhledem ke svým důchodům. Jen jako perličku uvedu, že nedávno zesnulý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, který tu ruskou agresi schválil a vesele nás všechny „normalizoval“, tak ten strávil konec svého života v plném zaopatření v Domově seniorů pro válečné veterány Vlčí mák v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Nic nehodnotím, nic nekritizuji, jen předkládám k uvážení. Možná byl soudruh Jakeš i válečný veterán, nevím.
Tak si užívejte prázdnin
Petr Mrázek
Senát 26.2.2019: zapomenuté komunistické zločiny z let 1968, 1969 a 1989
Úvodní slovo pronesl plk. Josef Musil, autor výstavy. Vernisáže se zúčastnil hejtman Královéhradeckého kraje PhDr. Jiří Štěpán, Ph.D. a
mons. Socha z diecéze Hradec Králové. Všichni skvěle promluvili jménem všech slušných lidí a ve jménu všech obětí okupace ze srpna 1968. Stále zůstávají široké veřejnosti z velké části utajeny, stejně jako napáchané zločiny sovětskými okupanty - i ze strany chystaných zločinů kolaborantského vedení naší země.
Vernisáž výstavy SRPEN 68
Přestaňme mluvit o obětech a začněme mluvit o pachatelích
   V těchto dnech si připomínáme velmi podivné výročí. Je to padesát let od hanebné kapitulace našich politiků před ozbrojenou silou „spojeneckých“ vojsk. Jistě, ozbrojený odpor dne 21. 8. 1968 nepřicházel v úvahu, na to se mělo myslet a připravovat podstatně dříve. Není to tedy o ozbrojeném konfliktu, je to o morálce a vztahu k vlastnímu obyvatelstvu. Hanebnost spočívá v odmítnutí jakékoli reakce na realitu, v totální bezradnosti, neschopnosti rozhodnout se. Jak jsem řekl, ozbrojený odpor zahájený po vstupu vojsk by byl zřejmě sebevražedný. Ale snad stačilo říci děláte špatně, nejedeme v tom s vámi, odejděte, nespolupracujeme. Místo aspoň pasivní rezistence přišla aktivní spolupráce na nastartování normalizace, což je kapitola v našich dějinách snad nejhanebnější. A navíc si musíme uvědomit, že nešlo o žádnou ránu z čistého nebe, muži Pražského jara byli velmi důrazně informováni o požadavcích Moskvy a musíme také vzít v úvahu existenci početné a výkonné páté kolony.
    V těchto dnech se dovídáme počty letadel, směry postupu sovětských vojsk, máme snad po minutách zaznamenán sled událostí. Tady bych doplnil jediné číslo - okupačními vojsky bylo zavražděno nejméně 140 našich naprosto nevinných spoluobčanů. Tato masová vražda nejen že nebyla a nebude potrestána, ona je téměř zapomenuta. Co tím chci říci. Více či méně známe jména obětí ruské okupace a naší vlastní normalizace. Začínají se sbírat a dokumentovat jejich vzpomínky a příběhy. Je to příkladné, je to potřebné, je to záslužné a je to málo. Je to pouze první krok. Musíme si uvědomovat, že nejděsivějším následkem sovětské agrese byla normalizace, hanebné podvolení se a přijetí absolutně všech požadavků sovětů našimi politiky. A to i těmi, kteří byli tou údajně lepší, reformní částí komunistické strany. A nejenže poslouchali, poslouchali rádi a velmi iniciativně. To právě oni zahájili likvidaci těch, kteří svými slovy a skutky prokázali odvážný občanský postoj, svůj vztah k pravdě a vlasti. Tihle lidé byli zavíráni, vyháněni z vlasti, vyhozeni ze studií či zaměstnání, což se velmi sprostě a podle týkalo i jejich nejbližších, především dětí.
    Je dobře, že je tato temná kapitola zachycována obrazem i písmem, bylo by dobře, kdyby tyhle poznatky byly předávány dalším generacím. Je to skvělé, ale je to jen ta menší a snadnější část vyrovnání se s událostmi srpna 68 a dvaceti let hlubokého „nového temna“, které pak následovaly. Teď musí přijít čas odhalování pachatelů.
    Skutečně, právě teď musíme začít pojmenovávat pachatele zločinů. Vzhledem k plynutí času je asi nesnadné tyhle osoby trestat. Musíme si ovšem uvědomit, že oni tvrdě a těžce poškodili nejen konkrétní jednotlivce a jejich nejbližší okolí, oni poškodili naprosto všechny slušné občany této země. A my jim musíme říci (když to nedokázali či dokázat nechtěli polistopadoví politici a zdá se, že ani ti dnešní), že jsme je považovali za amorální odpad společnosti tehdy i dnes. Proto žádám vás všechny, kteří čtete tyto řádky, pojmenujte ty, kteří tehdy (a i dnes) stáli mimo řady slušných lidí. To, co říkám, to není žádná osobní zášť, to je střet morálky a bezcharakternosti. Jsem přesvědčen, že ten, kdo se zachoval jako bezectný lotr a není schopen ani ochoten to přiznat (natož odčinit), že ten se tak bude chovat i dnes. Zveřejnění těchto jmen je služba společnosti, je to jakási morální profylaxe.
    Uvedu příklad. Já jsem byl vyhozen v r. 1976 a na dokladech z té doby (služebně politická charakteristika, hodnocení, posudky, vlastní akt vyhození) není a nebylo razítko ÚV KSČ, není tam podpis žádného prvního tajemníka. Jsou tam podpisy velitele útvaru, což byl mjr. Ing. Václav Müller, zástupce pro týl, pplk. Ing. Václava Krejčího, kádrováka (cudně utajeného jako evidenčního náčelníka) mjr. Skladana, jeho poskoka kpt. Kantuláka, zástupce pro věci technické, který byl členem jakési vyšetřovací komise, pplk. Ing. Josefa Musila a dalších. Tihle lidé by teď měli veřejně objasnit pohnutky svého jednání a cíle svého chování. Nepředpokládám, že by se jediný z nich ozval, pokládám je za lidi bez morálky a bez svědomí.

Petr Mrázek
Vernisáž výstavy k 50.výročí největšího zločinu v naší zemi - ignorovala média, politici, veřejnost nevěděla…?!
Návrat na obsah